Park Všetaty

Vytváříme park na maloměstě. Prostor čistíme a vyšlapané stezky transformujeme na upravené chodníky. Vytváříme místo pro odpočinek, ale také přirozené místo na zklidnění, procházení, zpestření cesty. Místo, kde je možné se zastavit, sednou si, „poklábosit“ při čekání na autobus. Místo, kde je možné pocítit marnost proměněnou ve svobodu, symbol, který je možné objevovat, tvořit, fantazírovat, kde je možné zkrátka být.

Studie

Řešené území – park – se nachází nedaleko centra města Všetaty na hlavní třídě T. G. Masaryka ve směru centrum – vlakové nádraží. Zatímco sousedství se „Sokolovnou“ a autobusovou zastávkou vytváří městské čelo parku, pak hranice ulic U Parku a Husova má spíše charakter návsi. Tuto charakteristiku umocňuje stavení zasahující přímo do parku ohraničené dřevěným plotem z plných mořených prken. Charakter parku ovlivňují i provizorní budovy zdravotnického zařízení a lékárny. Do „městské části parku“ zasahují dva pomníky a autobusová zastávka. Středem území protéká potok, který pozitivně dotváří parkový charakter území.

K území přiléhají také parkovací plochy a stojan na kola.

Vnímání úkolu

Město Všetaty nemá o zeleň nouzi. Park vnímáme jakou kousek veřejné zeleně, kus zahrady, která patří všem. Výrazná nesystematičnost nás vede k přesvědčení, že jde o charakterem přírodní „rostlý“ park a v tomto přesvědčení nás utvrzují prošlapané cesty, ukazující logicky nejčastější směrování návštěvníků parku. V území nalézáme mnoho zajímavě rostlých stromů a rafinovanou terénní morfologii. Běžný malý potok má velice pozitivní přínos na okolí. Všechna místa parku mají přímý vztah k městu, k bezprostřednímu okolí. Až na místa u budov zdravotníků se zde nenachází místo vyloženě skryté, zapomenuté. Nalézáme jak čistě parkové volné prostranství, tak naopak stísněnou alej. V parku se krom potoka nevyskytují žádné bariéry, do parku lze v podstatě vstoupit odkudkoli. Jako nejsilněji působící místo v okolí vnímáme ulici U Parku, kde domy, šířka ulice i park pozitivně komunikují.

Prostor parku svou polohou i rozlohou vytváří logický protiklad k prostoru náměstí.

Negativa území

Za problematickou považujeme určitou rozpačitost – odhlédneme-li od jisté neudržovatelnosti travnaté plochy a dřevin, nachází se zde na park velké množství náletové zeleně. Mnohé z okrasných dřevin je zašlých. Parkově usazené stromy se snaží komunikovat s těmi náhodně rostoucími a jako celek park působí chaoticky. To posilují i vyšlapané cesty, jejichž okraje a směry jsou uzpůsobeny bariérám ve formě kmenů a hlavně bláta v deštivých obdobích roku. Park je na první pohled „nezařízen“. Chybí zde podněty, pro které by měl být navštěvován.

Negativně lze vnímat průhledy na objekty zdravotnického zařízení, nárožního domu na ulici T. G. Masaryka a neutěšený severo-východní cíp parku. Tomuto cípu na kráse nepřidává objekt trafostanice a nedefinované přilehlé okolí. Pozitivně nepůsobí ani most v dezolátním stavu, pomníky zarůstají a jsou návštěvníkovi parku téměř skryty.

Mezi negativa je nutné také připočíst výrazné akustické rušení ze strany železnice, v případě většího provozu i z ulice T. G. Masaryka.

Řešení

Parkem probíhají dvě výrazné linky – potoka a „hlavní“ stezky východo-západního směru, rovnoběžné s ulicí T. G. Masaryka, do které se napojují severo-jižní propojovací stezky. Tyto linky park dělí na charakteristická místa, přírodní scenérie. My jejich charakter posilujeme, doplňujeme, pomáháme jim ve vyniknutí a praktické využitelnosti. Nebudujeme nový park, pomáháme na nohy parku původnímu, který místní znají, mají jej rádi a možná jej jen nedokáží dostatečně využívat.

K tomuto vytváření nám napomáhají prvky:

Stromy - stromy v parku přirozeně jsou, stromy v parku vlastně bydlí. Vytvářejí svět sám o sobě, do kterého lze nahlížet, mezi nimi procházet. Stromy definují prostor pro hru, jsou milníky na cestě, jejich linie nás povznáší do korun, kde naši mysl s větrem rozptylují do krajiny. Stromy nenavrhujeme, ale počítáme s nimi jakou s rovnocennou součástí parku. Náletovou zeleň navrhujeme odstranit, ponechat jen stromy zdravé a zajímavé. Pro tuto práci je však nutná profesionální konzultace odborníkem. Stromy jsou základním pilířem parku.

Strom ne-živý – Pro volnou (svobodnou) tvořivou činnost a rozvoj kreativity je v parku umístěn prvek, který může sloužit na hraní, ale také pro posezení nebo jen jako objekt-socha na pohled: objekt z volného kusu stromu, se sloupanou kůrou, položený do země, jevící se jako skulptura, obrovský samorost, symbol neživého, které slouží člověku.

Ne-živý strom je umístěn na volném prostranství, je stínem stromu padajícího – živého - a svými větvemi směruje severo-východně, podél potoku, až rodnému domu Jana Palacha. Vzniklý kontrast tak může vést k zamyšlení.

Potok: je živou linkou, přináší pohyb, zvuk. Potoku dáváme prostor, dáváme mu vyniknout. Čistíme jeho břehy a v místě za mostem rozšiřujeme břeh s cílem zrušit téměř nepřekonatelnou bariéru a zpřístupnit aktivní živel obyvatelům parku. Vzniká tak snížené místo na hraní, meditaci i hovor, mezi rákosem a okrasnými nízkými dřevinami. Intimní místo přírodních barev, prorůstajících rohoží na břehu potoka. Potok oživujeme vystavěním malých překážek ve formě valounů, čímž nejen posilujeme jeho zvuk, ale také připravujeme místa pro stavění hrází, mlýnků, pouštění lodiček. Jižní část potoka necháváme netknutou, stejně tak severní pouze čistíme.

Lávka: předěl, překročení hranice. Těžiště parku. Most pevný, z masivního přírodního dřeva. Pražce spojené skobami, s plným zábradlím, které vede a částečně odcloní pohled na konkurenční betonový silniční most.

Lávka cestu přirozeně zpomaluje, také proto nedosahuje šířky cesty. Nutí probrat se ze stereotypu chůze parkem. Konec lávky zároveň pomocí stupňů zpřístupňuje břeh potoka. Lávka – součást ne-živého dřeva, avšak uměle vytvořený. Hmota zpracovaná člověkem, sloužící pro konkrétní účel se schopností stárnout. Most tak pokračuje v materiálové tradici místa také připodobněním k výraznému plotu obytného stavení v parku.

Lavičky – místa k posezení: pokračují v konceptu mostu. Lavička spíše jako židle (park spíše jako byt), masivní dřevěná hmota tvarovaná dle potřeb návštěvníka a charakteru konkrétního místa. Odpočinek neznamená jen klasické sezení: znamená nepřebernou kreativitu ve zvolení polohy, pozici nohou, způsobu opření. Můžeme se dívat do korun stromů, číst si, sledovat dění v parku nebo v ulici, můžeme diskutovat nebo jen láskyplně mlčet. Definujeme místa k sezení – objekty – na pečlivě volená místa. Inscenujeme, měníme konfigurace a tím vybízíme. Posilujeme charakteristická místa parku. I proto lavičky z části nenavazují na stezky.

Materiálově lavičky odpovídají také koncepci mostu. Pražce, tvarovaná masivní hmota dřeva spojená skobami, kotvená k betonovému základu.

Popisy míst:

Sezení u ležícího stromu: lavice s naprostou volností odpočinku či aktivního využívání. Nízký stůl na hraní. Spousta podnětů, výhledů: ne-strom, řeka, dění v parku.

Objekty k sezení mezi stromy: židle pod korunami stromů, mezi cestami. Posedět a „poklábosit“. Zároveň neztratit kontakt s děním v parku.

Sezení u potoka – místo pro dva, každý na „druhém“ břehu. Zvuk a vůně potoka. Spojení kameny přes vodu pro možnost setkání. V kontaktu, zároveň od sebe.

Sezení mezi břízami – Dvě lehátka v březovém háji. Relaxace, pohled do korun stromů, zároveň však možnost vzájemné komunikace.

Sezení u vstupu na západní straně: Posadit se, ulevit svým nohám. Jen na chvíli, ale svobodně.

Strom u stavení: Lavička pod stromem, posedět a vykouřit dýmku. Kývat na míjející návštěvníky parku.

U mostu: Posedět, opřít se. Být v centru dění, pozorovat aktivity u řeky - pod mostem.

Odpadkové koše – umisťujeme na dohled laviček, nicméně v dostatečné vzdálenosti, aby nerušily odpočívajícího návštěvníka. Jedná se o jednoduché, kubické kovové tvary, svými proporcemi odpovídající hmotovému konceptu jak mostu, tak míst k sezení.

Stezky: rozšiřujeme ze současné šířky vyšlapané stezky na 1,5 metru (dva míjející-se chodci). Stezky navazují na původně vyšlapané. Jejich směrování je upraveno tak, aby vždy směřovaly pohled návštěvníka vybraným směrem. Stezky nás provázejí parkem. Navrhujeme užití cest mlatových. Chceme posílit přírodní charakter, „parkovost“. Vždyť parkem se nespěchá, nýbrž prochází!

Osvětlení parku: Nasvětlujeme koruny stromů podél cesty vedoucí od centra parku – mostu, severovýchodním směrem, alejí. Ostatní části parku považujeme za dostatečně osvětlené uličními světly. Když se zešeří, získá park odlišný charakter. Detaily zaniknou, vizuální kontakt je potlačen. Světla osvětlují pouze suverénní struktury kmenů vybraných stromů a hlavně koruny, čímž nás vybízí pozvednout hlavy k nebi.

Dřevěná provětrávaná fasáda domu s lékařskými službami: Objekt pro lékaře, zasahující do parku na východní straně, působí na první pohled rušivě. Navrhujeme jej obalit jednoduchou rastrovou fasádou z prken 25 cm před stávající fasádou, čímž získá charakter nepodobný plotu obytného stavení v parku. Utlumí se tak dominantní účinek objektu v parku. Navrhujeme např. bezúdržbovou modřínovou fasádu s přirozeným efektem stárnutí, nebo mořená prkna. U objektu navrhujeme odstranit rampu zasahující do parku. V neposlední řadě by území nejvíce prospělo jejich odstranění.

Objekt trafostanice: navrhujeme upravit na malou otevřenou expozici-pomník na cestě k domu Jana Palacha, doplňující do trojice dvojici pomníků náležejících k parku. Expozice by spočívala v instalaci panelů z OSB desek.

Malé zásahy - intervence: Jsme si vědomi, že městu v parku nenabízíme žádné hřiště. Domníváme se však, že město – jako Všetaty – žádné takové „hřiště“ nepotřebuje. Vzpomínáme, jak jsme si hráli jako malí, nepotřebujíce euro-hříště, abychom proměnili téměř jakékoliv místo v bojiště, obývací pokojík nebo překážkovou dráhu. Charakter míst a hlavně stromů nás, myslíme, opravňuje navrhnout jen nepatrné zásahy a vydat park všanc fantazii nejen dětí. Vždyť hrát neznamená plnit předem naplánované úlohy. Hrát si znamená najít si místo, objekt a ten transformovat ve snový svět.

Nenecháváme v tom ale návštěvníky napospas – na vybraných místech naznačujeme jejich možnosti, občas trochu pomůžeme např. instalací laťky, na kterou je možné se zavěsit, nebo pomocí níž lze vylézt do koruny stromu. Podněcujeme k využití představivosti. Jedná se o nepatrné a mnohdy neznatelné zásahy zdůrazňující vybrané místo – strom, případně vytvoření akcentu, praktického doplňku místa.

Okraje: okraje parku čistíme od náletových dřevin a křovin, čímž se park více stane součástí okolního prostředí. Předcházíme tak také případnému skrytému vandalismu. Vzhledem k absenci bariér považujeme možnost volného vstupu do parku i mimo vytvořené stezky za přirozenou podporu svobodné volby. I proto odstraňujeme parkoviště na jiho-západní straně parku, včetně stojanu na kola a transformujeme místo na jasný okraj parku, stejného charakteru, jaký lze nalézt po celém obvodě.

Stávající pomníky – jsou stálými návštěvníky parku. Necháváme je beze změn. Pouze čistíme jejich okolí od náletových dřevin a křovin a zpřístupňujeme jejich pozici i ze strany parku. Stejně tak čistíme okolí autobusové zastávky.

Betonové schody – stávající betonové schody u potoka měníme v rámci konceptu parku na dřevěné. Zachováváme tak odkaz na jejich původní poslání.

Prvováděcí dokumentace DPS
Realizace