Nový Jičín - Rekonstrukce smuteční síně

Důstojné umírání a rozloučení s mrtvými, stejně tak úcta k předkům je téma, které prostupuje všemi vyspělými společnostmi. To, že se stavem svých „měst mrtvých“ města a obce zabývají čím dál častěji, značí schopnost postavit se minulosti čelem a vede i ke kýženému odtabuizování tématu konce. To, jak a v jakém prostředí se se svými blízkými loučíme, vypovídá o úrovni kultury společnosti. Proto jsme velice rádi, že jsme byli vyzváni zamyslet se a prezentovat svůj návrh na úpravy hřbitovního zázemí a jeho okolí. Hřbitov se svým zázemím v Novém Jičíně je unikát – klasicistní dispozice celku se zdá být prototypem hřbitovní typologie.

V souvislosti s pohřbíváním je třeba mluvit o cestě jako rituálu. Cestě člověka od narození ke smrti, ale i o cestě truchlení, loučení a následného vzpomínání. Tento proces nezačíná branou hřbitova, měl by započít dříve. Proto zdůrazňujeme práci s prostorem před hřbitovem a snažíme se jej zapojit do kontextu „světa za zdí“.

Potřebným tématem k diskuzi je samotný rituál loučení. Rádi bychom navrhovanými úpravami trochu otevřeli jednoúčelovou rozlučkovou síň pro individuální představy o rozloučení se se zemřelým. Krom rituálů, které čteme ze stávajícího uspořádání, nám jde zejména o možnost tichého rozloučení, při kterém je možné se zemřelým strávit jakýsi soukromý čas. Navazujeme tak na západní pokoncilní nedoceněný rituál centrály – jádro se nachází uprostřed a blízkost podporuje uspořádání lavic.

Realizace:

2021

Lokace:

Nový Jičín

Investor:

Technické služby města Nový Jičín

Náplň práce:

Soutěž

Obsah

Dnešní klasicistní budova je zasažena provozními dostavbami, přičemž z hlediska provozu jí vlastně nelze moc co vytknout. Stavba se, celkem logicky, obrací spíše do „města mrtvých“ – hřbitova více, než vně do světa živých. Je patrné, že objekt prošel mnohými úpravami, kterým lze těžko co vyčítat – jistě odpovídali aktuálním potřebám užívání. Z tohoto pohledu náš návrh chápeme spíše jako aktualizaci stavu, než jako touhu po revoluci.

Co platí o samotném zázemí, neplatí o širším kontextu klasicistní budovy. Je patrné, že budova se rozlučkovou síní nekončí jejími stěnami a předprostor je v kontextu pohřbívání a rozloučení poněkud nedůstojný. Klasicistní fasáda volá po důstojném předprostoru, o posílení osovosti, zdůraznění vznešenosti jejího účelu. Stejně tak městský prostor vně hřbitova by stálo zato „zabydlet“. Přitom k některým změnám by stačilo velice málo – posunout nebo zakrýt kontejnery, upravit dopravní značení, vysadit květiny a přidat odpovídající mobiliář.

Hlavní přístupovou komunikaci chápeme také jako stezku přípravy na setkání či rozloučení. Rozšiřujeme místo chodníku a rytmizujeme prostor komunikace, po které reálně chodí pěší tak, aby rastrováním gradovala v předprostor hlavního sálu, který definujeme jako malé veřejné prostranství. Ten zdůrazňujeme zaoblením rohů předsazených fasád a také jejich potlačením v omítkách. Fasádu bychom navrhovali v noci v rozumné intenzitě osvětlit. Hlavní vstup zdůrazňujeme rozvinutím „koberce“ z dlažby.

Důležitou vizuální a komunikační osou je diagonální cesta od zastávky autobusu přes parkoviště k bráně. Zde je důležité zachovat průhlednost osy (nevysazovat stromy) a pokud možno vyčistit od vizuálního smogu tak, aby bylo možné vnímat jak vstupní bránu, tak fasádu rozlučkové síně. Z toho důvodu na jeho boku navrhujeme vysadit dva stromy a do jejich stínu umisťujeme lavičky. Zde budou také stojany na kola (budou zde na očích) a také sem přemisťujeme vyhrazená parkovací stání ZTP.

Pozitivně vnímáme možnost rozloučení v malém množství lidí v intimnějším prostoru, než nabízí sál (malá rozlučková síň). U té rozšiřujeme „identifikační okénko“ na prosklené dveře s možností vstoupit k zemřelému a rozloučit se s ním v co největším soukromí. K tomuto účelu vizuálně upravujeme danou místnost tak, aby dále nepůsobila jako „kotelna“. Nicméně stávající tmavý motiv v kombinaci s chytrým nasvícením může být protipólem rozlučkové místnosti, kterou vnímáme spíše jako světlou, v duchu západoevropské tradice, ne jako místnost bezvýchodného smutku, ale místnost naplněnou nadějí.

Vstupní část - brána

Dvorní část - odpočinková část s vodním prvkem

Foyer

Koncept navrhovaných úprav vychází z pročistění stávajících prostor a navození klidné a důstojné atmosféry. Hlavní sál čistíme zejména od jisté mechaničnosti (kolejnicový vjezd, mechanická dvířka). Neznamenáto, že by podobný rituál nebyl možný, našem pojetí se bude jednat o jednu možnost z mnoha. Osobně daleko více preferujeme nemechanické odevzdání zemřelého a rádi bychom podnítili nad tímto tématem diskuzi. V celém prostoru chceme navodit daleko intimnější atmosféru – ať už pomocí vizuálních, materiálních nebo světelných prvků nebo prvků akustických.

V atmosféře meditace nad smrtí se zdá být akustický prvek – ať již ticha nebo hudebního podkresu důležitý. Současná „nádražní halovost“ rozlučkové síně nepovažujeme za ideální. Navrhovaný prostor by měl „snést“ i netradiční západní formy rozloučení včetně video projekce.

Stávající foyer, nově zasklené, vidíme spíše jako místo přípravy na rozloučení. Prostor ponecháváme víceméně prázdný. Krom zasklení jej doplňujeme sezením ve formě jednoduché lavice a definujeme místa vzpomínkových panelů.